Německá doga
4. 7. 2006
Český název: Německá doga
Originální název: Deutsche Dogge
Oficiální zkratka: ND
Číslo standardu FCI: 235
Skupina FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi
Sekce FCI: Sekce 2 - Molossové a horští psi
Země původu: Německo
Použití: Společenský, strážní pes a pes pro ochranu
Celkový vzhled: německá doga spojuje ve svém ušlechtilém zjevu velikost, sílu a harmonickou stavbu těla s hrdostí, sílou a elegancí. Díky substanci, spojené s ušlechtilostí, harmonií vzhledu, dokonalým proporcím jednotlivých linií a především díky mimořádně výrazné hlavě, působí doga na pozorovatele jako ušlechtilá socha. Doga je Apollem mezi psy.
Povaha: přátelská, milá a svému majiteli velmi příchylná, obzvláště k dětem; vůči cizím zdrženlivá. Žádoucí je sebevědomý, neohrožený, lehce ovladatelný, učenlivý společenský a rodinný pes s vysokým prahem vzrušivosti, bez projevů agresivního chování.
Výška: psi nejméně 80 cm feny nejméně 72 cm
Osrstění: Srst velmi krátká a hustá, hladce přiléhající, lesklá.
Barva srsti: německá doga se chová ve třech samostatných varietách: žlutá a žíhaná, skvrnitá a černá, modrá.
Žlutá:
světle až sytě zlatožlutá, žádoucí je černá maska. Nežádoucí jsou malé bílé odznaky na hrudi a prstech.
Žíhaná:
základní barva od světle až po sytou zlatožlutou s černým, co nejrovnoměrnějším a zřetelně vyznačeným žíháním, probíhajícím ve směru žeber; žádoucí je černá maska. Nežádoucí jsou malé bílé odznaky na hrudi a prstech.
Černobíle skvrnitá (tzv.tygrovaná doga):
základní barva čistě bílá, pokud možno bez všech odstínů, s lakově černými skvrnami, které mají být rozloženy pravidelně po celém těle; jsou nestejné velikosti i tvaru. Nežádoucí jsou šedé nebo nahnědlé skvrny nebo jejich části.
Černá:
lakově černá, bílé odznaky jsou přípustné. K nim patří i plášťové dogy, u nichž černá pokrývá tělo jako plášť, a tlama, krk, hruď, břicho, končetiny a špička ocasu mohou být bílé, a dogy s bílou základní barvou a velkými černými plotnami (plotnové zbarvení).
Modrá:
čistě ocelově šedá, bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné.
Žlutá:
světle až sytě zlatožlutá, žádoucí je černá maska. Nežádoucí jsou malé bílé odznaky na hrudi a prstech.
Žíhaná:
základní barva od světle až po sytou zlatožlutou s černým, co nejrovnoměrnějším a zřetelně vyznačeným žíháním, probíhajícím ve směru žeber; žádoucí je černá maska. Nežádoucí jsou malé bílé odznaky na hrudi a prstech.
Černobíle skvrnitá (tzv.tygrovaná doga):
základní barva čistě bílá, pokud možno bez všech odstínů, s lakově černými skvrnami, které mají být rozloženy pravidelně po celém těle; jsou nestejné velikosti i tvaru. Nežádoucí jsou šedé nebo nahnědlé skvrny nebo jejich části.
Černá:
lakově černá, bílé odznaky jsou přípustné. K nim patří i plášťové dogy, u nichž černá pokrývá tělo jako plášť, a tlama, krk, hruď, břicho, končetiny a špička ocasu mohou být bílé, a dogy s bílou základní barvou a velkými černými plotnami (plotnové zbarvení).
Modrá:
čistě ocelově šedá, bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné.
Historie plemene: za předchůdce dnešních německých dog jsou považováni staří býkohryzové stejně jako psi používaní ke štvaní zvěře a k lovu na divočáky. Svojí konstitucí tvoří střed mezi silným mastifem anglického typu a rychlým obratným chrtem. Označení doga nejprve patřilo velkým, silným psům, kteří zpočátku nemuseli patřit k žádnému určitému plemeni. Názvy jako ulmská doga, anglická doga, dánská doga, pes na štvaní, pes na divočáky a velká doga později označovaly podle barvy a velikosti různé typy těchto psů. V roce 1878 se v Berlíně rozhodl sedmičlenný výbor nadšených chovatelů a rozhodčích pod předsednictvím Dr. Bodinuse zahrnout všechny výše uvedené variety pod název "německá doga". Tím byl položen základní kámen samostatného německého plemene psů. V roce 1880 byl při příležitosti výstavy v Berlíně sestaven první standard dogy, který od roku 1888 spravuje "Deutscher Doggen - Club 1888 e.V", a který byl během let opakovaně upravován. Jeho dnešní forma odpovídá požadavkům F.C.I.