Virtuální pes BEN
Jmenuji se Ben, jsem zlatý retrívr, jsem virtuální vodící asistenční pes, a povím vám, co to všechno obnáší.
Když jsem se narodil, pořád mě vážili, měřili, šahali na kožíšek, pořád se se mnou mazlili nějací velicí tvorové, kteří voní úplně jinak než moje psí maminka. A hlavně vydávají štěkot, kterému nerozumím. Nejdříve jsem se bál, ale teď už se nebojím a mám je moc rád.
Do věku 8 týdnu jsem byl s maminkou a sourozenci a pořád jsme si hráli, jedli a spali. Občas se na nás přišli podívat nějací jiní člověkové, ale nevšímali jsme si jich. Jednoho dne si mě odnesla nějaká paní, moje maminka mě olizovala a kladla mi na srdce, ať jsem hodný psík, že budu moc užitečný… Plakal a naříkal jsem, ale ta cizí paní mě uklidňovala, ale na zem k mamince už ně nepustila…. Ta paní mě odvezla do jiného pelíšku, vůbec se mi tam nelíbilo, byl jsem tam sám…, bylo mi smutno po sourozencích i mamince… moc jsem plakal, ale ta paní pořád něco říkala, jen jsem jí nerozuměl…. Plynuly dny, bylo mi soce pořád smtno, ale už olik nepláču, ta paní „předvychvatelka“ si se mnou hrála, uklízela loužičky, chovala mě a dokonce jsme s ní spal v jejím velikém pelíšku. Běhávali jsme po louce, hrál jsem si s jinými psíky a čas plynul….. Začínal jsem mít paničku předvychovaletku moc rád, mohl jsem se roztahovat v jejím pelíšku a ona mě ještě drbala za oušky! Občas k nám přišel nějaký pán, óóó jak jsem štěkal, ale on mi nosíval pamlsky, nu nebyl špatný… Už mi bylo půl roku…., pořádně jsem vyrostl““Jééé, na louce už si mi pejsci nesmějí, že jsem mimino, už jsem přerostl Ramba, krysaříka naší sousedky! Už se ho nebojíííííím!!“ „Vrrr HAF, HAF, Co to je ? Já se ničeho nebojííííím!“ To je žaba, fůůůůj, jsi k jídlu…????
Už mi byl skoro rok, napadl sníh:“Jůůů,je to žůžo, !“ běhal jsem ve sněhu a domů se vracel úplně mokrý, ale Šťastný. Jen panička, byla nějak smutná a nedařilo se mi ji rozveselit ani když jsem jí dotáhl její oblíbené papuče ¸které jsem jí trošku upravil. Pořádně hladila po hlavě a smutně se koukala. Občas jí něco slaného vypadlo z oka…
Jednou zase přišel ten cizí pán, a nesl si vodítko… „že by si šel taky někam pro pejska? Ale proč jde k nám…?“ jenže ten pán si na vodítko připnul můj obojek, bránil jsem se, a volal paničku, ale ona mě nešla zachránit, nešla mě drbat a chlácholit. Jen se zklonila, zase jí padaly z očí ty slané věci, pusinkovala a objímala mě, jako by mě už nechtěla vidět ! a zavřela za mnou a tím pánem dveře….“Další páníček mě zklamal….asi moc zlobím, že mě nikdo nechce…!“ Pán mě odvedl k sobě domů, byl to jak jsem se dozvěděl cvičitel pomocných psů. A každý den mě pořád dokola učil sedni, lehni, vztaň, čekej, a dával mi za to moc dobré masíčko, nakonec je to docela milý pán, nekřičí na mě, drbe mě, jen nesmím spát je jeho pelíšku… Jednou odpoledne mě vzal k nějaké holčičce, která byla moc smutná a nechtěla si se mnou hrát, nechtěla se se mnou honit. Měla nějakou divnou židličku. Jak jsem se později dozvěděl holčička má vozík pro invalidy, tak prot je smutná a nechce si hrát. Chtěl bych si s ní hrát častěji. Jenže můj pán mě odvel zase domů. A učil mě zase sedni, lehni, aport, učil mě otevírat a zavírat dveře, zhasínat rozvědcovat takovou věc u stropu, co když se zapne tak svítí a když vypne je tma. Učil mě nosit noviny, telefon, ovládač, nějaké lahvičky. Největší zábava byla, když mě učil sundávat rukavice, svetr, bundy, kalhoty, to bylalegrace, jen se zlobil, když jsem mu tam udělal dírku.
Učil mě zapnout knoflík počítače, a dával mi na hřbet batůžek. To byla legrace. Učil mě i otevřít tu báječnou bílou věc co z ní voní tolik dobrot, lednici, ale nesmím z toho nic sníst…
Učil mě mnoho věcí a občas přišla i ta holčička s tou divnou židličkou. Občas se usmála a drbala mě za oušky, pokládal jsem jí hlavu do klína té holčičce o jí z očí zase padaly ty slané kuličky. ….
Potom mě páníček vzal do nového domečku a tam byla i ta holčička. A ona po mě chtěla sedni, lehni.., všechno jsem pořádně dělal, abych jí udělal radost, a ona se smála, a můj páníček se taky smál, a všichni se smáli. Proto jsem se snažil.
Po pár dnech s holčičkou a mým pánem mi řekl:“Bene moc se snaž, dnes je moc důležitý den.“ Přišel jiný pán a pořád po mě chtěl sedni lehni vztaň a další věci co jsem se učil. Potom přišel můj páneček a spolu s ním i moje první panička. Radostí jsem ji povalil a olízal radostí od hlavy až k patě. A byla tu i holčička a smála, se a můj pán jí dal moje vodítko. A řekl :“Bení, o je tvoje nová panička, musíš jí pomáhat, a buď hodný..! a podrbal mě za oušky“
A holčička si mě odvedla domů, kde jí pomáhám, hrajeme si spolu, a spím s ní v pelíšku.
Tak „HAF“
Váš BEN, virtuální asistenční pes.
