Malý velký pes
Mají odvahu...
Tomu ty říkáš pes?!“ Věta, kterou si každý majitel malého či trpasličího psa musí vyslechnout několikrát. Představa o tom, jak má vypadat "správný pes" je totiž v naší společnosti poměrně jasná. Při vyslovení slova pes, si většina lidí představí psa minimální kohoutkové výšky 30 cm a výše.
Jedná se o velkou skupinu společenských psů, jejichž jediným úkolem je být svému pánovi dobrým kamarádem a společníkem. Tito psi patří k nejrozšířenější části psí populace a to hned z několika důvodů. Nárokům, které člověk na psy společenských plemen klade, lépe vyhovují psi malí. Nejen proto, že se s nimi lépe mazlí, že jsou roztomilejší a více lákají k hýčkání i ke hře, ale také z důvodů ryze praktických. Malý pes má malé nároky na potravu i pohyb, přizpůsobí se snadno bytovým podmínkám, snadno jej přemístíme kamkoliv s sebou, snadno se vychovává, má mírnou, snášenlivou a nekonfliktní povahu. Bez pochyby lze ke kladům přičíst i často atraktivní vzhled.
Angličtina má pro ty nejmenší psy speciální pojmenování, označuje je jako "toy", tedy v doslovném překladu hračky. I když odborníci právem poukazují na to, že žádný pes ani "toy", není hračkou, ale živým tvorem se všemi z toho vyplývajícími nároky. Ovšem bude-li řeč o malých či velkých psech, jedny i druhé si lidé pořizují pro radost a potěšení především sebe samých.Přestože mají malí psi vzhled plyšových hraček, povahou to jsou psi jako všichni ostatní: živí, bystří, inteligentní, oddaní, bývají hraví až do vysokého věku... To vše ale za předpokladu dobré výživy, výchovy, správného vedení a alespoň základního výcviku.
Budeme-li přistupovat k výchově malého pejska lhostejně, ponecháme-li jeho povahový rozvoj náhodě, nebo mu naopak dovolíme vše na co si vzpomene, jednoho dne se můžeme také ocitnout v nepříjemné situaci, zjistíme, že máme doma malého tyrana. I ti nejmenší psi jsou psi - pokud z nich člověk nevychová něco jiného. Zní to možná nadneseně, ale statistiky a veterinární lékaři jen potvrzují problémové chování malých psů. Špatná výchova a velké ego malých psů nám snadno přeroste přes hlavu. Zdánlivé maličkosti, nad kterými mnoho majitelů mávne rukou, se postupem času stávají problémem.
Všichni jsme se již v takové situaci ocitli a jen málokoho to ještě překvapí. Který z majitelů malých psů by neznal situaci, kdy se jeho dvoukilové klubko chlupů vrhá s dávkou odvahy a hlasitým štěkáním na jiného psa o hmotnosti nejméně 30 kilogramů? Kde se bere v tom trpaslíkovi tolik odvahy a odhodlání? Kde berou malí psi své neotřesitelné sebevědomí?A jak často se ocitneme v situaci, kdy náš milý malý pejsek překročí pomyslnou "hranici" a vycení na nás své malé zoubky, zavrčí a možná i kousne? Že se vám to nikdy nestalo? Já říkám, že často. Zaregistrujeme-li takové chování u velkého psa, jsme všichni ihned ve střehu, dokážeme zasáhnout a jednáme. Ovšem ten náš malý drobeček to přece tak nemyslel…
Kde je chyba
Pouze v nás. Pes, ať malý či velký, je tvor smečkový a byl domestikován jako šelma. Je schopen se člověku podřídit, pokud to od něj budeme vyžadovat, a má tedy schopnost stát se ovladatelným. Ale ve skutečnosti se bude vždy řídit odvěkými zákony smečky, tedy ne zákony "občanskými". Proto je tak nesmyslné polidšťování psích vlastností, což může vést až k dominantnímu chování jedince, který se snaží zaujmout v rodině vedoucí postavení. Snaží se pak prosazovat svou vůli všemožnými prostředky a převzít v lidské smečce vedení. Pes může být přítelem pokud jde o hru, ale ve věcech hierarchie musí mít jasno. Buď je první pán nebo on. Pokud je první on, potřebuje si utvrdit postavení ve smečce, tedy mezi ostatními, a má na to dostatek prostředků. Problém není zákonitě ve psovi, ale v majiteli.Příčiny agresivního chování psů mohou být různé, od strachu přes špatnou výchovu. Ani jedno z toho neovlivníme, můžeme však ovlivnit své chování - změnit svůj přístup.
Pejsek
(Kikina, 5. 6. 2008 18:12)